Předsudky o časových řadách
Když se slavil první leden roku 2000, mnoho lidí ten den bralo jako počátek nového, tedy třetího tisíciletí. Jenže pravda je jiná. Druhé tisíciletí skončilo až 31. prosince 2000 a to třetí tisíciletí tedy ve skutečnosti začalo až 1.ledna 2001. Spousta lidí tento fakt nevzala na vědomí, protože předsudky o časových řadách jsou všudypřítomné a dokonce se pravidelně objevují i v médiích u moderátorů a těch jejich hostů, kteří by měli pravdu o časových řadách znát a používat.
Respektovanou výjimkou jsou řady stoleté, takže bez potíží například bereme na vědomí, že obě světové války (1914-1918 a 1939-1945) proběhly ve 20. století, že třicetiletá válka (1618-1648) byla součástí událostí ve století sedmnáctém a že Jan Hus byl upálen 6.července 1415, tedy ve století patnáctém.
Naproti častému správnému chápání řad staletých si většina lidí chybně vykládá řady desetileté, například :
Události ve dvacátých letech minulého století se počítají od 1.1. 1911 do 31.12.1920, ale v rozhovorech jimi mnozí popisují léta 1920 až 1929, tedy letopočty, ve kterých jsou obsaženy číslovky dvacet až dvacetdevět. Podobné je to s předsudky o létech třicátých až devadesátých.
Když se mluví o létech devadesátých minulého století, myslí se tím často a chybně léta porevoluční, tedy 1990-1999. Ve skutečnosti ta devadesátá léta dvacátého století proběhla od 1.1.1981 až do 31.12.1990. Když chceme mluvit o období 1.1.1991- 31.12.2000, pak je vhodné jej pojmenovat například jako poslední desetiletí (či poslední dekáda) dvacátého století. Podobným způsobem lze popsat časovou řadu 1.1. 1901-31.12.1910 jako první desetiletí dvacátého století...
Předsudky a chyby o časových řadách jsou nepravdy, tedy lži. Opakováním a šířením záměrných i neúmyslných nepravd se jakékoliv lži a chyby v pojmech napřed více tolerují a pak utvrzují, takže nesprávný popis časové řady se může stát novou normou a novou "pravdou", před kterou se i exaktní matematika časem může sklonit a například pro popis desítkových řad vyrobit výjimku. Nahrává tomu i skutečnost, že ani nejvyšší státní jazyková autorita (Ústav pro jazyk český AV ČR) naši mateřštinu nebrání a zůstává jen lehkomyslným pozorovatelem stále hlubší deformace našeho spisovného jazyka, které blahosklonně přehlíží a eviduje jako součást přirozeného vývoje jazyka...
Příkladem by nám mohli být jiné národy, například Francouzi, kteří si svůj spisovný jazyk brání ve vášnivých diskuzích a proti deformacím jej chrání zákonem. Vůle ochránit náš spisovný jazyk mezi politiky i vědeckými autoritami zjevně chybí, protože tvorbu zákona na ochranu spisovné češtiny považují za zbytečnou, nevýznamnou činnost.