Úvaha o nekonečnu

Před padesáti lety jsem jako student druhého ročníku na střední průmyslové škole v Pardubicích dostal od učitelky filozofie úkol, abych si připravil referát o nekonečnu. Referát se změnil v přednášku, kterou jsem tehdy na střední škole musel  opakovat, přičemž mezi posluchači byli i někteří profesoři té školy.  

Touha co nejvíce pochopit nekonečno mne přivedla ke studiu  názorů antických filozofů, žijících v období 7. až 4. století před naším letopočtem. Dávní myslitelé se zaobírali myšlenkami o nekonečně malých, infinitezimálních objektech, vzdálenostech i krocích a přeli se o konečném i nekonečném prostoru a konečné i nekonečné prázdnotě vesmírného prostoru. Mnoho jejich představ bylo později vyvráceno, ale ne všechny.

V 15. století byl  německý církevní hodnostář, kardinál MIkuláš Kusánský  přesvědčen o tom, že Bůh stvořil nekonečně mnoho světů a že Země není středem vesmíru. Tyto myšlenky v 80. letech 16. století zdokonalil italský dominikán, spisovatel, filozof a astronom Giordano Bruno, který  v roce 1584 zveřejnil své dílo⁽¹⁾ "O nekonečném univerzu a světech".  Tvrdil, že ani Slunce není středem vesmíru, ale jen jednou z mnoha hvězd. Věřil, že existuje nekonečně mnoho sluncí a planet, z nichž některé mohou být obydlené. To bylo velmi troufalé tvrzení a jak víme, podle toho s ním také církev v r. 1600 naložila.

Francouzský jezuita, filozof, matematik  a fyzik René Descartes, žijící v druhé polovině  17. století, prohlásil, že  jak  nekonečno, tak i nula patří do světa Božího stvoření. S nekonečnem si v 17. století pohrával i známý francouzský matematik, fyzik, spisovatel, folozof a teolog Blaise Pascal, mimo jiné autor teorie pravděpodobnosti.

V 16. a 17. století se nekonečno spolu s nulou staly nejvýznamnějšíim tématy filozofických sporů.

Někteří fyzikové 20. století se domnívají, že, cituji⁽²⁾:

"kvantová pěna v srdci černé díry, kde čas a prostor nemají žádný význam, trvale vytváří nespočetné množství nových vesmírů, které vyvěrají, nafukují se a vytvářejí své vlastní hvězdy a galaxie."

Vidím to tak, že taková idea představuje koloběh vesmírů  v  prostoru, k nekonečným cyklům proměn energií a hmoty,   k divokému kosmickému klimatu, poskytujícímu tu a tam příhodné místo, kde se uspořádané společenství částic vzepře entropii a  zahájí svoji reprodukci, jejíž postupné zdokonalování vede k mnohotvárným projevům života.

Jakkoli se nekonečna zdají být jen pojmy abstraktními, matematickými,  jejich  blízké okolí je  v mnoha případech reálné.  Můžeme  naměřit hodnoty teploty blízké absolutní nule, či tlaku, blízkému absolutnímu vakuu.

V matematické analýze, v diferenciálním a integrálním počtu  lze popsat chování funkce v  krajním nedosažitelném  bodu, ležícím například v nekonečnu, a to pomoci limity funkce - matematické konstrukce, pomocí které lze znázornit mnohé zákonitosti přírodních dějů.

Jsou-li splněny určité podmínky, mohou být za nekonečné prohlášeny i určité děje. Jedním z nich je  příkladně  reálná možnost nekonečného rozpínání pozorovatelného vesmíru, či na druhé straně extrémů  nekonečnost oscilací života buněk bakterií, u kterých  mateřská a dceřinná buňka nejsou  nezávislé, ale jen různé, potenciálně nekonečně se opakující fyziologické stavy téhož živého prokaryotického mikroorganizmu.

Dalším příkladem nekonečna je ničím neomezená energie nulových kmitů virtuálních částic vakua, či nekonečná nicotnost kosmických  "černých děr".

Těžko představitelné jsou  také vzdálenosti  mezi vesmírnými objekty, ale  zrovna tak můžeme nevěřícně pohlížet  i  na samotné jednotky délek, kterými se tyto neuvěřitelné velikosti v prostoru měří:

Větší než světelný rok (10 000 000 000 000 km), je  parsek, kiloparsek,  megaparsek a  gigaparsek , který je roven přibližně 3 260 000 000 000 světelných let, tedy 32 600 000 000 000 000 000 000 kilometrů.  A to jsou jen kosmická měřítka...

Když kdokoli prohlásí, že  ty největší vzdálenosti mezi vesmírnými objekty mají atributy nekonečna, nebude vůbec přehánět.  

 

Značně obtížnou je také představa o počtu vesmírných objektů, tedy o počtu hvězd a planet  v rámci pozorovaného prostoru (metagalaxie).

Pokud  připustíme nejen to, co kdysi předpokládal  Giordano Bruno, ale  i to ,  jak popisuje tzv. "věčnou inflaci" současný přední americký kosmolog Max Tegmark⁽³⁾ , tedy,  že  prostor  je skutečně  nekonečný s nekonečným množstvím objektů,  nekonečným množství sluncí a  planetárních systémů, galaxií , ale i  nekonečném počtu vesmírů, potom v  tom nekonečném počtu planet  se vyskytuje  velmi mnoho (až nekonečně) těch s podmínkami pro vznik života i pro jeho rozvoj. Nekonečný počet obydlených světů připouští  nekonečný počet variant podob živých organizmů, zaostalých, rozvíjejících se  i velmi vyspělých civilizací. V nekonečném počtu vyspělých civilizací jsou i ty, jež používají  inteligentní komunikační síťě  a  v  nekonečném počtu  těch elektronických sítí  můj dvojník kdesi v nedohlednu píše tuto  provokativní úvahu o nekonečnu proto, aby  se svým autorem nezůstala osamocena a zapomenuta.

Podobně jako  naši pradávní předkové jsme více  či méně obdařeni schopností filozofovat, a proto si mnohé  z málo pravděpodobných jevů a  událostí každý může podle svého mínění představit, jako jsem to dnes troufale udělal já.  Stačí jen připustit, že pozorovatelný  vesmírný  není jediný,  že může mít  mnoho, případně nekonečné množství  "bratrů" , dvojníků či protipólů a že prostory vesmírných dálav jsou bez konce, bez ohledu na to, kolik je v nich prázdnoty a kolik je v nich hmoty.

 

Oldřich Družba, leden 2016

poslední korektury: 8. - 9.12.2016

 

Použitá literatura: